Bum, Pow...

21. září 2015 v 21:23 | Emily |  other

Zdravím vás ve spolek, má milá dítka :D
Už zase chodím do školy :D Je to celkem nezvyk po tom, jak jsem byla dlouho doma a nemusela dělat skoro nic. Ale bohužel kužel.... Už je to tady :D Referáty, testy, zkoušení a další chcance....
Druhák bude asi celkem makačka :D No co....
Veni, vidi, vici....
Teda aspoň doufám...Mlčící
A jak se máte vy? Doufám, že vám ten čas v lavicích pěkně utíká Překvapený
Jinak jsem byla o víkendu nakupovat v Německu a pořídila jsem si boží mikinku o kterou se s vámi nemůžu nepodělit :3
Jinak kdyby se některá z vás zajímala o to, jak se to vyvíjí s mým "kamarádem", tak se těším z jistýho pokroku? Jestli se tomu tak dá říkat... :D
No nic.... Uvidíme, jak se to vyvine.... Každopádně to asi bude dost zajímavý, jak tak koukám :D
Jestli teda máte zájem, tak bych vám o tom mohla nějakým způsobem poreferovat...
Bylo by to ale nejspíš formou povídky, s tím, že bych překroutila jména a takový ty osobnější detaily, protože jinak to je pro mě trochu moc "na tělo"...
Zkrátka si potom připadám, jak kdybych byla nějaká vlhká třináctka, která píše svojí "love storku" do bravíčka...
A to bych opravdu nerada, jestli mi teda rozumíte...Smějící se
No nic... Pro dnešek budu končit :D
Užijte si zbytek večera a pokochejte se pohledem na mojí novou mikinečku :'3
 

Nějak bylo, nějak bude

5. září 2015 v 1:02 | Emily |  other
Čus kundus ve spolek...
Jak dobře víte, pár měsíců už mi to tu zase hnije prázdnotou :D Toho si zajisté nelze nevšimnout.
A ano, vím o tom. A ano.... Asi by mi to mělo být patřičně blbý, ale nějak moc ani nemám náladu psát. Není to tím, že bych neměla co psát, spíš se do toho nějakým stylem nemůžu dokopat.
No co...
Pořád ještě doufám, že se ty ledy jednoho dne prolomí a já chytnu znovu takzvanou "básnickou" a budu vám sem prdat články, jak drak, až vám z toho půjde hlava kolem! Překvapený
Ok... Zas tak žhavý to asi nebude, protože upřímně... To tak ani nikdy nebylo :D
Ale nevadí...
Mohla bych vás poskytnout alespoň nějaký to stručnější info...
Nuže?
Jak jste se jistě dočetly, má milá děvčata, Gelli na svém blogu psala, že jsme se chtěly sejít :D Moc mě mrzí, že to nakonec nevyšlo, protože jsem se neuvěřitelně těšila, že dáme společně vzniknout spoustu užasným a novým věcem, do kterých jsem možná až moc líná se dokopat sama Nevinný Ale nevadí, snad to vyjde někdy jindy, že, má drahá? :D
Dále...
Můj život neúprosně proudí dál, aniž by mu bylo blbý mě na nějaká svá zákoutí upozornit. Prostě bum, prásk, bum, bum, prásk. (sakra.... Teď nějak vůbec nevím, o čem tady vlastně meluKřičící)
No asi takhle, řeknu vám jedno velký tajemství... Mlčící
Neuvěřitelně moc jsem se zabouchla. Težko říct, jestli je to špatně nebo dobře, protože... Tohle je fakt divný :D Asi trochu blábolím, že? No.... Vlastně by v tom celým nebyl zas až takovej problém, kdyby ten dotyčnej frajer nebyl už nějakou tu dobu můj nejlepší kamarád... Celkem blbý, což? :D Ach jo.... Občas si říkám, proč zrovna já jsem tak neuvěřitelnej šťastlivec :D Proč by některý věci nemohly bejt prostě o něco málo jednodušší? Nejspíš by to potom nebyla taková sranda... -_-
Dále jste si jistě všimly, že některým z nás již skončily prázdniny :D Ano... Čtete správně, že jen NĚKTERÝM. Dověděla jsem se totiž jednu úžasnou věc... Náš gympl začali před prázdninama rekonstruovat a díky bohu tu slavnou rekonstrukci nestihli dokončit v čas, tudíž nám museli protáhnout prázdniny až do 14.9.! Cožpak... Není to krásné zjištění? :D
Doufám, že mě teď nebude chtít nikdo z vás zamordovat, protože to bych opravdu nerada... :D
Děvčata.... Mám vás přece ráda... Vždyť to víte! :'D
Berte to pozitivně, právě vám začal víkend a i to se počítá :D
Tak abych tu zase moc nepindala, tak se s váma teď rozloučíme. Doufám, že se máte fajn a že vám ten první týden školy, ať už v dobrým, nebo ve špatným, rychle utekl a můžete mířit vstříc novému kolnímu týdnuuuu!!!
Tak sorry :D To už zní fakt jako výsměch :'D
No dobrá, ať už to moc neprotahuju, mějte se krásně, skládejte básně a jsem hrozně ráda, že i přes tu mou pustou Saharu, co tu teď mám, jste stále ještě se mnou.
S uctivým pozdravem
Vaše Emily Mrkající

Ale mě to nezajímá!

15. května 2015 v 23:57 | Emily |  other

Asi každý znáte ten pocit. Pocit, kdy do Vás někdo neustále hučí něco, co je Vám absolutně lhostejné?
Že ano? Já to poslední dobou zažívám bežně a upřímně? Neuvěřitelně mě to vytáčí.
Nejprve to začíná ve škole....
Učitele se do Vás snaží natlačit co nejvíce informací a myslím, že nebudu lhát, když prohlásím, že většina toho jde absolutně mimo mě...
Proč to mám vědět? Proč mám z paměti vědět věci, které si mohu bez problémů během pár vteřin vyhledat na internetu?
K čemu marnit čas biflováním se těchto dílčích informací nazpaměť, když je za pár dní stejně zapomenu?
Neměli jste někdy chuť v takových případech svému profesorovi odporovat slovy: "Ale mě to nezajímá"?
Většina z nás nejspíš ano... Zvlášť po tom, když jste nevyspalí, protože jste se celou noc museli učit na test, který Vám váš kantor připravil...
Nebo když se po náročném dni vracíte unavení domů a potkáte jednu z Vašich štěbetavých kamarádek, která se potřebuje do sytosti vypovídat ze svých milostných problémů a vy po půl hodině jejího monologu přestanete vnímat, zadíváte se jí pronikavě do očí a použijete stejnou, již výše uvedenou frázi?
Stává se to především, když je Vaše nálada silně na pytel. V takových chvílí nechce většina obyvatel nic jiného, než se zavrtat do postele a v klidu spát.
Občas nebo spíš velmi často, nám toto není v dneštním uspěchaném světě dopřáváno. Nevím jak to máte vy, ale já používám nejčastěji tuto frázi právě, když jsem hodně unavená.
 


Jen se smějte

19. dubna 2015 v 20:45 | Emily |  other

Zmrdi! Miluju, když se na mě díváte a snažíte se mě shodit!
Tak moc mě to motivuje vám ukázat, jak moc velký louseři proti mě jste....
Jen se smějte... Jen se mi klidně smějte. Ono se uvidí, kdo na tom za pár let bude líp.
Myslíte si, že jsem nicka, že nikdy ničeho nedosáhnu. Vysmíváte se mi do obličeje, protože se sami nikdy nezmůžete na to, začít něco dělat.
Nejste nic. To je ten důvod, proč se pošklebujete ostatním, abyste je odradili od jejich úspěchu, na kterém tak tvrdě pracují.
Nechcete, aby byli lepší než vy, ale pozdě...
Jen se smějte, jen se klidně smějte, když na nic víc nemáte....
On vás ten smích stejně brzy přejde...

Článek nebyl mířen proti žádnému čtenáři mého blogu, tak to tak prosím nikdo neberte, děkuju :D
Chtěla jsem jen napsat něco málo myšlek na téma článku týdne, toť vše ;D

Recenze knihy-Zelená jako smaragd

14. dubna 2015 v 22:41 | Emily |  Knihy

Základní info:
Název: Zelená jako smaragd
Autor: Kerstin Gierová
Série: Drahokamy
Díl: 3.

Děj:
Úmysly slavného hraběte se konečně dobírají ke zdárnému konci. Všechno se zdá oddehrávat podle plánu, i když vlastně ne tak docela. Gwendoly a jejímu spolucestovateli časem Gideonovi začínají konečně pomalinku spínat mozkové buňky a dochází jim, k čemu vlastně chce hrabě použít pomyslný "kámen mudrců". Kromě toho se Gwendolyn podaří odhalit spousty tajemství týkající se její rodiny a po dlouhé době se cítí konečně zasvěcená do jádra věci. Najednou všechny události dostávají velmi rychlý spád a Gwendolyn s Gideonem nezbývá nic jiného než neodkladně jednat.

Recenze:
Knížka nebyla špatná, i když mi přišlo, že se děj první třetinu nekonečně dlouho vlekl. To pravé rozuzlení a akce pro mě přišlo až na posledních 100 stránkách. Těchto pár stránek pro mě bylo napínavých, i když mi bylo předem jasné, že všechno skončí jedním velkým, vyšperkovaným happyendem...
Jak typické... Nuž, čekala jsem od knihy trochu víc zvratů a nějaký originální konec a ne to, co mě napadlo už někdy na začátku a knihu jsem chtěla zuby nehty dočíst jen z toho důvodu, abych se přesvědčila o opaku a o něčem fascinujícím, což se v mém případě tedy opě nestalo.
Spíše mi to přišlo jako spousta naprosto afektovaných a zbytečných keců kolem jinak originálního nápadu. Z mého pohledu se teda kniha dala daleko líp propracovat, aby byl čtenář alespoň trochu překvapen a lépe vtáhnut do děje. Po prvních dvou dílech, které se mi teda líbili víc (možná to bylo tím, že jsem se zkrátka spoléhala na to nečekané rozuzlení ve třetím díle) jsem od knihy teda očekávala víc.

All days are fucking same

12. dubna 2015 v 23:28 | Emily |  Recenze
Tak přesně takhle to u mě posledních pár pátků vypadá.
Nic moc nedělám. Jen si tam sama v tichosti ležím ve své posteli a čtu si. A taky jím...
A spím.
A učím se do školy, protože....
Jaksi nemám jinou možnost, pokud se tedy nechci smířit s tím, že mě, když na to budu dál srát, co nevidět vyhodí.
Hej lidi! Mě to tak nebaví!
Chci aby už bylo léto a prázdniny!
Abychom mohli bezstarostně lítat venku a hodit všechny srance za hlavou.
Zase bych se celý dny proháněla na motorce, a celý noci pařila a užívala mládí a svobody.
Ale kde nic tu nic. Jen pořád ta stejná ohraná písnička.
Ráno vstát celá unavená, protože naspím tak maxálně pět hodin. Rychle se obléknout, umýt, nalíčit, učesat a připravit si věci. Pak se půl hodiny pěšky táhnout do školy. Pak zapadnout do lavice a zůstat tam zaklíněná po dobu dalších sedmi hodi. Pak se zvednout. Pak zase ta cesta domů. Pak odhodit věci a vyčerpaně se svalit na postel. Pak usnout. Pak se probudit a zjistit, že máme na další den tak moc testů. Pak propadat histerii. Pak se snažit to pochopit, ale další den to stejně zase všechno posrat....
Jedna ráno...
Jít spát.... A pak zase od začátku.

Kam dál