Duben 2015

Jen se smějte

19. dubna 2015 v 20:45 | Emily |  other

Zmrdi! Miluju, když se na mě díváte a snažíte se mě shodit!
Tak moc mě to motivuje vám ukázat, jak moc velký louseři proti mě jste....
Jen se smějte... Jen se mi klidně smějte. Ono se uvidí, kdo na tom za pár let bude líp.
Myslíte si, že jsem nicka, že nikdy ničeho nedosáhnu. Vysmíváte se mi do obličeje, protože se sami nikdy nezmůžete na to, začít něco dělat.
Nejste nic. To je ten důvod, proč se pošklebujete ostatním, abyste je odradili od jejich úspěchu, na kterém tak tvrdě pracují.
Nechcete, aby byli lepší než vy, ale pozdě...
Jen se smějte, jen se klidně smějte, když na nic víc nemáte....
On vás ten smích stejně brzy přejde...

Článek nebyl mířen proti žádnému čtenáři mého blogu, tak to tak prosím nikdo neberte, děkuju :D
Chtěla jsem jen napsat něco málo myšlek na téma článku týdne, toť vše ;D

Recenze knihy-Zelená jako smaragd

14. dubna 2015 v 22:41 | Emily |  Knihy

Základní info:
Název: Zelená jako smaragd
Autor: Kerstin Gierová
Série: Drahokamy
Díl: 3.

Děj:
Úmysly slavného hraběte se konečně dobírají ke zdárnému konci. Všechno se zdá oddehrávat podle plánu, i když vlastně ne tak docela. Gwendoly a jejímu spolucestovateli časem Gideonovi začínají konečně pomalinku spínat mozkové buňky a dochází jim, k čemu vlastně chce hrabě použít pomyslný "kámen mudrců". Kromě toho se Gwendolyn podaří odhalit spousty tajemství týkající se její rodiny a po dlouhé době se cítí konečně zasvěcená do jádra věci. Najednou všechny události dostávají velmi rychlý spád a Gwendolyn s Gideonem nezbývá nic jiného než neodkladně jednat.

Recenze:
Knížka nebyla špatná, i když mi přišlo, že se děj první třetinu nekonečně dlouho vlekl. To pravé rozuzlení a akce pro mě přišlo až na posledních 100 stránkách. Těchto pár stránek pro mě bylo napínavých, i když mi bylo předem jasné, že všechno skončí jedním velkým, vyšperkovaným happyendem...
Jak typické... Nuž, čekala jsem od knihy trochu víc zvratů a nějaký originální konec a ne to, co mě napadlo už někdy na začátku a knihu jsem chtěla zuby nehty dočíst jen z toho důvodu, abych se přesvědčila o opaku a o něčem fascinujícím, což se v mém případě tedy opě nestalo.
Spíše mi to přišlo jako spousta naprosto afektovaných a zbytečných keců kolem jinak originálního nápadu. Z mého pohledu se teda kniha dala daleko líp propracovat, aby byl čtenář alespoň trochu překvapen a lépe vtáhnut do děje. Po prvních dvou dílech, které se mi teda líbili víc (možná to bylo tím, že jsem se zkrátka spoléhala na to nečekané rozuzlení ve třetím díle) jsem od knihy teda očekávala víc.

All days are fucking same

12. dubna 2015 v 23:28 | Emily |  Recenze
Tak přesně takhle to u mě posledních pár pátků vypadá.
Nic moc nedělám. Jen si tam sama v tichosti ležím ve své posteli a čtu si. A taky jím...
A spím.
A učím se do školy, protože....
Jaksi nemám jinou možnost, pokud se tedy nechci smířit s tím, že mě, když na to budu dál srát, co nevidět vyhodí.
Hej lidi! Mě to tak nebaví!
Chci aby už bylo léto a prázdniny!
Abychom mohli bezstarostně lítat venku a hodit všechny srance za hlavou.
Zase bych se celý dny proháněla na motorce, a celý noci pařila a užívala mládí a svobody.
Ale kde nic tu nic. Jen pořád ta stejná ohraná písnička.
Ráno vstát celá unavená, protože naspím tak maxálně pět hodin. Rychle se obléknout, umýt, nalíčit, učesat a připravit si věci. Pak se půl hodiny pěšky táhnout do školy. Pak zapadnout do lavice a zůstat tam zaklíněná po dobu dalších sedmi hodi. Pak se zvednout. Pak zase ta cesta domů. Pak odhodit věci a vyčerpaně se svalit na postel. Pak usnout. Pak se probudit a zjistit, že máme na další den tak moc testů. Pak propadat histerii. Pak se snažit to pochopit, ale další den to stejně zase všechno posrat....
Jedna ráno...
Jít spát.... A pak zase od začátku.